V  komedii Ondřeje Trojana BOURÁK měly původně znít americké pecky. Místo nich zpívají Matěj Ruppert, Tereza Černochová, Tonya Graves a Žofie Dařbujánová ve filmu rockabilly songy, které pro Bouráka složil Roman Holý.

Filmová kapela se jmenuje Mad Nut & His Raisins, tedy Šílenej Vořech a jeho Rozinky. A ten Vořech není nikdo jiný než zpěvák a glosátor celého filmového příběhu Tonda Voříšek v podání Matěje Rupperta a jeho Rozinky zpěvačky Tereza Černochová, Tonya Graves a Žofie Dařbujánová. A přitom stačilo málo a na pódiu  šlukdorfského klubu Pokado mohlo být všechno jinak.

„Když bylBourák ještě v přípravách a my už potřebovali písničky na taneční zkoušky pro Ivana Trojana a Kristýnu Bokovou, ale zkomplikovalo se to a neměli jsme nic, tak se mě žena Bára zeptala, proč neřeknu Romanovi Holému z Monkey Business. Oponoval jsem, že Roman přeci dělá funky, ale zkusil jsem mu zavolat,“ vzpomíná Ondřej Trojan na začátek spolupráce, o které Roman Holý říká, že to ani moc spolupráce nebyla. Po jednom společném sezení, kdy si nastínili, jak by hudba měla vypadat, se dal na Šumavě do skládání a už to lítalo. „Posílal jsem písničky a Ondřej na to vždycky řekl jen, ta je bezvadná, tak pošli další,“ popisuje Roman Holý, jak lehce hudba k filmu vznikala. O dost náročnější pak ale bylo dát dohromady kapelu, která by nejen skvěle zněla, ale taky to dokázala rozjet na pódiu před kamerou. „Mně vadí v českých filmech, když je tam hudební scéna, tak to bývá strašně špatně udělané, herci drží kytary jako prase kost, nejsou vychytané synchrony a celý je to takový bulharský,“ vysvětluje Roman, proč dbal na to, aby filmová kapela uměla opravdu hrát. A protože je perfekcionista, poskládal ji z těch nejlepších zpěváků a muzikantů. Kteří samozřejmě neměli vůbec čas. Takže pozorný divák možná pozná, že bubeník a basák projdou ve filmu drobnou proměnou. Obličeje.

Ale nadšení z hudby byli během natáčení úplně všichni, mezi 12 skladbami jsou vypalovačky, taneční pecky i romantické písničky. Zatímco nejoblíbenější skladba režiséra Ondřej Trojana se jmenuje Bad Boy a zpívají ji Rozinky, drží se autor hudby zásady, že nejoblíbenější musí být každá, aby byla šance, že se budou líbit i jiným lidem. Přesto má i on jednu nejradši. „Mám tam speciální vztah k jedný pomalý, „vyděračský“ písničce, kterou jsem napsal v smutným, blbým životním období. Tu jsem nenechal ani nikoho jinýho nazpívat, tu jsem si ukradl pro sebe. Jmenuje se This man a mám ji absolutně nejradši. Není rockabilly, natočil jsem ji jen se španělkou, nejvíc funguje na holky a to mě teď zajímá,“ říká Roman Holý, který kvůli Bourákovi na chvíli vyjel ze své funky garáže, obul si perka a zahnul do rockabilly stylu. „To bylo tak šťastné rozhodnutí a setkání! Romanova hudba je v Bourákovi fantastická. Ani jsem si ji neuměl takhle vysnít,“ shrnuje režisér a producent Ondřej Trojan.

ROZHOVOR S ROMANEM HOLÝM – AUTOREM HUDBY

Vy a rockabilly hudba je dost překvapení. Diváci vás mají zaparkovaného díky vašim kapelám Monkey Business a J.A.R. ve funky garáži. Musel vás Ondřej Trojan dlouho přemlouvat, abyste z ní vyjel, obul si perka a zahnul do rockabilly stylu?

Přemlouvat mě vůbec nemusel. Já v hudbě nemám žádný překážky a zábrany, baví mě jakákoli dobrá hudba. Dokonce i v dechovce, v dobrý dechovce, jsem našel zalíbení. Je mi jedno, co dělám, poslouchám, musí to mít styl, šmrnc, kule, musí to být chytrý, zábavný. Nemusel mě přemlouvat, protože já mám jeho práci a jeho samotného dlouho rád. Mám rád jeho filmy, i jako herce ho mám rád, takže já jsem měl velikou radost.

Jak se vám s Ondřejem Trojanem spolupracovalo?

To bylo to zvláštní v tom, že my jsme vlastně moc nespolupracovali. On mi na jednom sezení u mě nastínil, jak by si to představovala, a já jsem mu pak posílal písničky a on na to vždycky řekl jen, ta je bezvadná, tak pošli další. Komunikovali jsme přes mail a telefon, já jsem ty skladby nahrával. Oprášil jsem kytaru a ty písničky jsem i zpíval a některé pak zůstaly ve filmu v nezměněné podobě té první verze, toho emočního výbuchu. Protože už se je prostě nepodařilo nahrát líp. Takže to bylo neuvěřitelně a nečekaně splavné, uvolněné, viděli jsme se párkrát a bylo skvělé, že mi dával dost volnou ruku a přitom mě i dobře vedl, což je vždycky radost jak pro herce tak hudebního skladatele.

Bavilo vás to?

Bavilo mě to nevídaně, strašně moc, sedlo nám to a šlo výborně od ruky. Já jsem tuhle nabídku bezvadnou dostal v takovým nelehkým životním období, kdy jsem nebyl moc v pohodě, a práce na Bourákovi mi pomohla dost výrazně tohle období překonat. Celý mě to odneslo na takový ostrov zvláštního klidu a zároveň energie a humoru.

Jak bylo náročné postavit kapelu? Dát dohromady muzikanty a zpěváky, kteří skladby nejen nahrají, ale dokážou to rozjet i před kamerou?

To bylo poměrně dost náročné, ale asi nemuselo. Jenže mně vadí v českých filmech, když je tam hudební scéna, tak to bývá strašně špatně udělané, herci drží kytary jako prase kost, nejsou vychytané synchrony a celý je to takový bulharský. Proto jsem strašně dbal na to, aby ti, kteří budou hrát zpěváky, skutečně byli zpěváky a jestli tam má být bubeník nebo kytarista, tak aby byli dobří. Povedlo se mi dát dohromady výbornou kapelu, ale bohužel výborní muzikanti taky výborně nemají vůbec čas, takže jsme například během rozjetého natáčení přeobsazovali baskytaristu i bubeníka. Dneska bych už tak dobré muzikanty nevybral. U zpěváků to bylo jasné, tam jsem chtěl Matěje, Terezu i Tonyu, to jsme se s Ondrou shodli, a já jsem k nim ještě doplnil Žofii Dařbujánovou, která je moje oblíbená česká divoženka.

Vás ale diváci ve filmové kapele neuvidí. Natáčení vás nebaví?

Natáčení mě nebaví nejvíc na světě. Já jsem největší milovník filmů ale největší odpůrce natáčení. Natáčení je čekání Godota. Na natáčení se baví jen režisér a pak kameraman, když vymýšlí záběry, ale ostatní tam jenom trpí a maří svůj drahocenný čas. Je to jedna z nejnudnějších věcí v dějinách celého vesmíru.

Scenárista Bouráka Petr Jarchovský je velký hudební fanda a hudbě dal ve scénáři obrovský prostor. Ale ve filmu měly původně zaznít známé americké pecky. Jak skousnul, že místo nich budou v jeho příběhu zpívat Matěj Ruppert nebo Tereza Černochová skladby Romana Holého?

Petr hrál při tvorbě písniček dost výraznou roli, já jsem se daleko víc potkával s ním než s režisérem Ondřejem. Petr má obrovský přehled, vkus, je zapálenej a chytrej a velice citlivě mě směřoval k tomu, co by tam on jako scenárista chtěl mít. A já jsem to respektoval, protože respektuju jeho práci. Myslím si, že zkraje tomu moc nevěřil, ale po poslechu prvních demáčů se za mnou rozjel do Sušice a báječně jsme si sedli, propojili se a nakonec jsme došli k tomu, že ve výsledku je pro Bouráka lepší, když ta hudba je původní, s původním textem, který má i nějaký humor a koresponduje s dějem. Naše spolupráce byla velice úžasná.

Texty vašich skladeb pro Bouráka jsou v angličtině. Jak vznikaly?

Texty jsem dal na klíč udělat svému závažnému kamarádu Pavlu Mrázkovi, baskytaristovi a textaři skupiny Monkey Business. Je to nesmírně vtipnej a v dobrém slova smyslu ujetej, bláznivej kluk a trefil absolutně přesně, co je tam potřeba. Jeho humor a vnímání světa je pro mě naprosto nejlepší.

Jedna ze skladeb se jmenuje Ashes from Klaus. Režisér Ondřej Trojan si ji dost oblíbil a její demoverze zněla během obhlídek často v autě. Kde se vzal její název?

Já si všechny svoje demosnímky pracovně pojmenovávám podle nějakých situací z toho dne, kdy vznikly, abych se v tom pak vyznal. Třeba když má moje dítě průjem, tak se to jmenuje Průjem 1 a podobně. A v té době jsem se kochal knihou vzpomínek mé oblíbené herečky Květy Fialové a to je vlastně její nápad. V té knize je pasáž, kde se jí ptají, co by si nejvíc přála ke svým osmdesátým narozeninám, a ona tam říká, že nejvíc by si přála popel z Klause. Tedy Václava Klause. Tak já, abych si to pamatoval, jsem tu skladbu pojmenoval Ashes from Klaus (i když správně by bylo of Klaus) a už to tak zůstalo.

Která je vaše Bourákova nejoblíbenější skladba?

Zásada číslo jedna je, aby byla každá nejoblíbenější, pak je šance, že se budou líbit i jiným lidem. Já mám rád všechny. Ale mám tam speciální vztah k jedný pomalý, „vyděračský“ písničce, kterou jsem právě napsal v tom smutny, blbým životním období. Tu jsem nenechal ani nikoho jinýho nazpívat, tu jsem si ukradl pro sebe. Jmenuje se This man a tu já mám absolutně nejradši, není to rockabilly, natočil jsem ji jen se španělkou, nejvíc funguje na holky a to mě teď zajímá.

• 

• 

• 

•