„Opera je bojiště.“ – Maria Callas

Maria Callas byla jednou z největších operních zpěvaček 20. století. Tato americko-řecká sopranistka získala uznání kritiky a celosvětový obdiv, když se jí podařilo z nelehké životní situace proniknout až na nejprestižnější operní scény světa v 50. a 60. letech. Byla ikonou, známou jako „La Callas“ nebo „La Divina“ („božská“), a proslula svým ohromujícím hlasem, technickou dovedností a neuvěřitelnou vášní, kterou vkládala do každé své role.

Maria Callas se narodila 2. prosince 1923 v New Yorku řeckým přistěhovalcům. Rodinný život byl však brzy narušen nevěrou jejího otce a následným rozvodem rodičů. Ve třinácti letech se Maria vrátila do Athén se svou matkou a sestrou a nastoupila jako sopranistka na Aténskou konzervatoř pod vedením operní pěvkyně Elviry de Hidalgo. V sedmnácti letech debutovala v Královské opeře v Athénách menší rolí v opeře Boccaccio Franze von Suppé.

Jen o rok později získala Callas v Královské opeře v Athénách titulní roli, tentokrát v inscenaci Pucciniho Toscy, kde ztvárnila římskou primadonu 19. století, jejíž tragický osud je zpečetěn mocným mužem, který po ní touží. Právě tato role se pro Callas stala ikonickou a provázela ji po většinu její kariéry.

Povzbuzená svým brzkým úspěchem se Callas přihlásila na konkurz v prestižní Metropolitní opeře v New Yorku, kde jí nabídli kontrakt na vedlejší role. Tuto nabídku však odmítla, protože pozici považovala za podřadnou. Místo toho se přestěhovala do Itálie, kde roku 1947 vystoupila v opeře La Gioconda v aréně ve Veroně. Zde se seznámila se svým budoucím manželem, zámožným průmyslníkem Giovannim Meneghinim, za kterého se provdala v roce 1949. Meneghini se ujal jejího manažerského zastoupení a postaral se o její obchodní záležitosti. Téhož roku zazářila Callas v průlomové roli Elviry v opeře Puritáni ve slavném divadle La Fenice v Benátkách.

Jak Callas cestovala po světě, její pověst a postavení rostly s každým vystoupením. V roce 1952 debutovala v Covent Garden v Belliniho opeře Norma, kde ztvárnila hlavní postavu kněžky. Norma, nešťastná žena uprostřed milostného trojúhelníku během římské okupace Galie, se stala její charakteristickou rolí. O dva roky později vystoupila Callas v roli Normy v Lyric Opera v Chicagu, čímž debutovala na americké scéně.

V roce 1955 se vrátila do Evropy a předvedla zásadní výkon v kariéře jako Verdiho tragická hrdinka Violetta v La traviatě v milánské La Scale. Následující rok konečně debutovala jako Norma v Metropolitní opeře v New Yorku. Pro své vystoupení požadovala stejný honorář jako její mužští kolegové a dirigent Von Karajan, což šokovalo celý hudební svět.

Callas byla pověstná svou vysokou profesionalitou a nekompromisními nároky, což často vedlo k problémům a mělo dopad i na její zdraví. Její hlas začal ztrácet jistotu ještě předtím, než oslavila čtyřicítku, tedy v období, kdy jsou sopranistky obvykle na vrcholu kariéry. Ačkoli není zcela jasné, co bylo příčinou úbytku její hlasové kondice, mnozí to připisovali jejímu výraznému úbytku váhy v té době, což přilákalo pozornost médií. Kvůli zhoršujícímu se zdraví začala Callas své koncerty častěji rušit, což vyvolalo další vlnu kritiky. Nicméně, když vystoupila, dokázala stále přinášet výjimečné výkony, než v 60. letech definitivně ukončila kariéru. Sama o svém přístupu k práci řekla: „Budu vždycky tak náročná, jak bude třeba, abych dosáhla toho nejlepšího.“

Ve věku 41 let se Callas naposledy objevila na operním jevišti 5. července 1965 v roli Toscy v londýnské Covent Garden. Tím však její čas v záři reflektorů neskončil. Poté, co se v roce 1959 rozešla se svým manželem, navázala vášnivý milostný vztah s lodním magnátem Aristotelem Onassisem, který se stal středem veřejného zájmu, stejně jako její status módní ikony. Callas se nadále účastnila koncertních turné, zazářila ve filmu Medea od Piera Paola Pasoliniho v roce 1969 a vedla mistrovské kurzy na Juilliard School. V polovině 70. let se přestěhovala do Paříže, kde se postupně stáhla z veřejného života.

Zemřela 16. září 1977 na náhlý infarkt ve věku 53 let.

Callas je dodnes vzpomínána jako nepřekonatelná umělkyně a průkopnická osobnost operního světa. Někteří ji také vnímají jako tragickou postavu, jejíž osobní život odrážel dramatickou povahu operního umění, které milovala. Objevily se dokonce spekulace, že zemřela žalem poté, co se Onassis v roce 1968 oženil s bývalou první dámou USA Jacqueline Kennedyovou. Ve skutečnosti však byla její skutečnou láskou vždy opera.

„Umělcem se narodíte, nebo ne,“ prohlásila Callas. „A zůstáváte umělcem, drahoušku, i když váš hlas ztratí část svého ohňostroje. Umělec je tu vždy.“

Rozhovor s režisérem Pablem Larraínem

Co vás přitahovalo na myšlence natočit film o Marii Callas?

Měl jsem velké štěstí, že jsem v dětství mnoho let chodil s rodinou do opery v Santiagu. A opravdu, opravdu jsem si to od útlého věku zamiloval. Teď je zvláštní a krásné si představit, že jsme viděli některé z oper, které Callas proslavily, i když ona už v té době nebyla mezi námi. Po každém představení jsem byl okouzlený, skoro jsem se vznášel, a pak jsme se vrátili domů, kde máma řekla: „Tak synu, tohle jsi viděl, a teď si poslechni originál.“ A pustila Marii Callas. Vyrůstal jsem s přítomností této zpěvačky na úplně jiné úrovni, s někým, kdo měl hlas jako anděl. Později jsem se samozřejmě dozvěděl o jejím životě víc. Po filmech Jackie (2016) a Princezna D. (Spencer, 2021) se mi zdálo, že tento film bude vhodným zakončením této série tří snímků. Je to zároveň můj první film o umělkyni, což pro mě osobně vytváří jinou dynamiku v tom, jak se propojuji s postavou a příběhem.

Vnímal jste život Marie Callas jako by byl operou sám o sobě?

Mnoho oper, ve kterých Maria Callas účinkovala, jsou tragédie, takže hlavní postava, kterou hrála, často v poslední scéně umírá. Tyto operní příběhy jsou sice velmi odlišné od jejího vlastního života, ale zjistil jsem, že mezi Marií Callas a postavami, které ztvárnila, je vždy určitá spojitost. Jedna z věcí, o kterých jsem hned na začátku mluvil se Stevenem Knightem (scenárista), bylo pochopení, že tento film je o někom, kdo se stává součástí tragédií, které hrál na jevišti. Ve filmu je určitý skrytý plán, kde hudba, kterou používáme – včetně instrumentálních částí i vokálů – souvisí s momenty ve filmu. Nejsou tam jen proto, že se hodí, ale proto, že mají dramatický účel. Opera je forma transcendence, způsob, jak vyjádřit emoce, které nelze vyjádřit slovy.

Zmínil jste Stevena Knighta – znovu jste spolupracovali poté, co napsal scénář ke Spencer.

Když jsem ho oslovil, zjistil jsem, že Steven je také velký fanoušek opery, což bylo skvělé. Přišel jsem za ním a řekl: „Myslím, že bychom měli natočit film o posledním týdnu jejího života.“ Důkladně jsme zkoumali Mariin život a závěr jejího života, a jak její operní role mohou vytvářet paralely s jejím vlastním životem. To byl dobrý výchozí bod. A když jsme o tom mluvili s Angelinou a Stevenem, všichni jsme pochopili, že to bude film o někom, kdo nikdy nebyl obětí. Mluvíme o ženě, která měla plně pod kontrolou svou vůli a svůj osud, věděla, co chce dělat, a jak to chce dělat. Steven její charakter skvěle pochopil a rozpoznal její sílu.

Proč jste si vybral závěr Mariina života jako období, které chcete zaznamenat?

Maria Callas zpívala celý život pro publikum, pro ostatní. Její osobní život byl vždy propojen s jejími vztahy. Stále se snažila někomu vyhovět – partnerovi, členovi rodiny, příteli. A nyní, v tomto filmu, na sklonku života se rozhodne zpívat pro sebe. Pokusí se zpívat jen pro sebe. Takže je to film o někom, kdo hledá svůj vlastní hlas a snaží se porozumět své identitě. Je to oslava jejího života.

Vnímáte Marii Callas jako bojovnici vzhledem k její bouřlivé osobní historii?

Myslím, že hodně bojovala a prožívala velmi smutné chvíle. Ale existuje několik biografií, které se shodují na jedné věci – že Maria Callas byla skutečně šťastná jen tehdy, když byla na jevišti. Tam nacházela naplnění svého srdce a duše. Přesto je to žena, která si v určitém okamžiku uvědomí, že její hlas už nebude dostatečně silný, aby mohla vystupovat na té nejvyšší úrovni, jediné úrovni, kterou by kdy přijala. Film ukazuje obtíže člověka, který ztratil prvek, jenž ho nejen proslavil, ale který také tvořil jeho podstatu na všech lidských úrovních. Ale nedíváme se na ni s lítostí a myslím, že ani diváci by ji neměli litovat. Diváci porozumí, kým byla, a pochopí, proč jsme to natočili tímto způsobem – s tak úžasným výkonem, jaký Angelina předvedla.

Co činí Angelinu Jolie ideální herečkou pro roli Marie Callas?

Existuje něco na lidech, jako je Maria Callas, a také Angelina Jolie – tyto ženy vynikají na jevišti, před kamerou nebo dokonce jen v místnosti silnou fyzickou přítomností. Cítíte obrovské množství lidskosti, kterou přinášejí. Angie nemusela usilovat o to, aby se stala Marií Callas a unesla tu váhu, protože ji už sama má. Navíc přistupovala k přípravě na roli opravdu vážně – věnovala tomu šest nebo sedm měsíců. Řekl jsem jí: „Nejlepší příprava, jakou můžeš pro tuto postavu mít, je proces, kterým projdeš, abys mohla zpívat.“ Kromě toho má také křehkost, citlivost a inteligenci. Cítíte, že se do role úplně ponoří, takže se můžete do filmu plně vcítit a rychle zapomenout, že se díváte na Angie. To vyžaduje nejen obrovský talent, ale i odhodlání, disciplínu a zranitelnost.

Můžete popsat proces, kterým Angelina Jolie prošla, aby se naučila zpívat operu?

Výzvou bylo natočit film o Marii Callas s jejím vlastním hlasem, protože proč byste to jinak dělali? Je to klíčový prvek. Angie měla při přípravě různé fáze. Na začátku spolupracovala s operními zpěváky a kouči, kteří jí pomohli zvládnout správné držení těla, dýchání, pohyby a přízvuk. Zpívala konkrétní opery nebo árie, z nichž většina byla v italštině. Bylo nutné zpívat správně, dostat se do správných výšek, což znamená sledovat melodii a zpívat přesně. Nahrávali jsme její hlas, její dech, všechno. Ve filmu jsou okamžiky, kdy slyšíte Marii Callas v její vrcholné formě, takže většinu toho, co slyšíte, je Callas, ale vždy je tam také fragment Angeliny. A někdy je to více Angelina než Callas. Je to vícevrstvá zvuková stopa, která obsahuje různé hlasy. Angelina do toho musela opravdu jít naplno – nejen proto, aby vytvořila iluzi, která umožní filmu působit autenticky, ale také proto, aby si jako herečka prošla správným procesem.

Neuvažovali jste o tom, že byste použili jen hlas Marie Callas?

Je to o upřímnosti k postavě a procesu. Myslím, že to by byla špatná cesta. Když je v projevu určitá míra cynismu, kdy jde jen o to, aby to vypadalo dobře – trefit se do tónu, pohybovat ústy synchronizovaně, ale herec to nikdy skutečně neprožije. Může to působit nebezpečně falešně, a to nejen technicky, ale také v tom, jak postavu ztělesňuje. Myslím, že v Angelinině hlase je upřímnost, kterou lze jasně vnímat.

Můžete popsat proces zachycení hlasu Angeliny Jolie?

Jediný způsob byl, že musela opravdu správně zpívat, být v synchronizaci s Callasovou a zpívat nahlas. Takže když se Callasin hlas přimíchá, souzní to. Nešlo o žádný technický zázrak. Šlo opravdu o Angelininu práci a o to, jak jsme ten zvuk dokázali nahrát a zachytit. Angelina musela zpívat před dvěma sty, někdy i pěti sty lidmi a zpívat nahlas sama, takže všichni slyšeli jen její hlas. Já měl sluchátka, poslouchal jsem orchestr, trochu Callas a trochu Angie, takže jsem v podstatě míchal živě. Ale ona byla metaforicky hlasově „nahá“ před stovkami lidí. Ze začátku to pro ni bylo těžké. Téměř se omlouvala štábu, ale všichni říkali: „Jen do toho, je to úžasné. Pokračuj.“ Všichni ji milovali, nejen proto, že to zvládala, ale protože byla nesmírně odvážná.

Aristoteles Onassis a JFK jsou postavy, které propojují váš předchozí film Jackie. Jsou filmy propojené?

V jistém smyslu ano, protože šlo o lidi, které svět miloval za jejich života a kteří zůstali ikonami dodnes. Maria a Jackie byly velmi silné ženy, které vedly svůj život podle svých představ. Do této skupiny řadím i Dianu Spencer, přičemž všechny měly přirozené interakce a spojení nejen přes Onassise nebo JFK, ale hlavně díky světu, v němž žily a k němuž měly vztah. Byl to velmi maskulinní svět a ony musely bojovat, aby si našly vlastní prostor. A to se jim podařilo.

Pomohl vám při chápání Marie i výzkum, který jste dělal pro Jackie?

Ano, samozřejmě. Když se Maria setká s JFK, říká mu něco jako: „Jsme velmi šťastní andělé, kteří patří do velmi specifické a privilegované skupiny lidí,“ kteří mohou dělat, co chtějí. Jsou bohatí, slavní, mají úžasné postavení ve světě, ze kterého ale nemohou uniknout. To, že všichni patří do té skupiny, z nich nedělá přátele, ale přece jen patří do stejného okruhu. Tato generace lidí viděla svět s privilegiem, ale také s určitou autentičností a vůlí.

Byl kromě hudby i Aristoteles Onassis velkou láskou života Marie Callas?

Myslím, že ano. Myslím, že Aristoteles Onassis byl láskou jejího života a že jejich vztah prošel různými fázemi. Zblížili se v sedmdesátých letech poté, co se rozešel s Jackie, ale myslím, že to byl do jisté míry toxický vztah. Maria se dokázala od světa odpojit a nechat vše pod jeho kontrolou. V jejich vztahu byly chvíle, které nebyly úplně zdravé. Ale myslím si, že na konci svých životů dospěli k určitému mírumilovnému pochopení, kým jsou jako jednotlivci i jako pár.

Myslíte si, že některá ostrá veřejná kritika, které čelila, byla způsobena tím, že byla ženou v záři reflektorů?

Ano, je to proto, že byla ženou, měla temperament a netolerovala neprofesionální chování. Kvůli tomu byla kritizována. Tohle by se o muži nikdy neřeklo. Onassis byl také hodně temperamentní, ale u něj to bylo v pořádku, protože byl muž. Maria byla silná žena v době, kdy to společnost příliš netolerovala, kdy jednoduše říkala, co si myslí. Byla otevřená, nebála se a vždy řekla, co chce dělat, a dosáhla toho nejlepšího možného výsledku podle svých schopností. Stala se ikonou. Lidé na to prostě nebyli zvyklí. Paradoxem ale je, že právě díky kritice, kterou získávala, se stala tím, kým byla. Stala se touto nedosažitelnou divou a tím vytvořila hlad po své hudbě a po svém soukromém životě. Díky tomu byla na obálkách bulvárních i operních magazínů po čtyři desetiletí. To bylo zcela neobvyklé.

Zmínil jste, že jste vždy byl fanouškem opery. Chtěl byste, aby Maria vyvolala větší zájem o operu?

Opera vznikla v 16. století; byly to lidové skladby zpívané v italštině. Postupem času se spojily s populárními příběhy a začaly se hrát na jevišti. Původně šlo tedy o uměleckou formu, která byla pro každého. Postupem času se ale opera stala sofistikovanějším druhem umění. Přesto operní pěvci jako Enrico Caruso, Maria Callas, Luciano Pavarotti, a snad dnes i Andrea Bocelli, skutečně pracovali na tom, aby operu vrátili na její právoplatné místo. Opera by měla být velmi populární uměleckou formou, která má být dostupná veřejnosti. Callas byla některými kritizována, když učinila operu tak populární. Cílem Marie je přenést tuto operní citlivost způsobem, který je přístupný. Všechny skladby ve filmu jsou krásné, široce oblíbené a mají schopnost oslovit kohokoliv.

Rozhovor s Angelinou Jolie (Maria Callas)

Proč jste chtěla hrát Marii Callas?

Pabla Larraína jsem potkala už před mnoha lety a tehdy jsem mu řekla, jak moc si ho jako režiséra vážím a doufám, že s ním jednou budu spolupracovat. Oslovil mě kvůli roli Marie a proces výběru bral opravdu vážně, což oceňuji. Chce si být jistý, že herec je na roli připravený a chápe její náročnost. Jsem také velkou fanynkou scenáristy Stevena Knighta; scénář je velmi netradiční a neobvykle konstruovaný. Jeho struktura je velmi odvážná. Byla jsem ráda, že mě oslovil tak vážený režisér, který ode mě očekával hodně a zároveň mě vyzval, abych se do role plně ponořila. To není vždy samozřejmé. Nebyla to jen příležitost vyprávět příběh Marie Callas, ženy, která mě zajímá a ke které cítím blízkost, ale byla to šance mít režiséra, který vás vezme na opravdovou cestu, bere svou práci vážně a je na vás tvrdý. Líbilo se mi, že byl na mě tvrdý! Je to režisér snů, a chtěla bych s ním pracovat znovu a znovu. Také jsem se hodně naučila jako režisérka tím, že jsem ho sledovala při práci.

Jakou přípravu jste na roli musela absolvovat?

Pablo ode mě očekával, že budu skutečně tvrdě pracovat, a čekal ode mě, že budu zpívat. Začala jsem navštěvovat hodiny šest nebo sedm měsíců předem, abych se naučila zpívat, začala s lekcemi italštiny, studovala operu a ponořila se do celé té práce. U role Marie ani jiná cesta nebyla. Když začínáte jako herec, často vám někdo řekne: „Umíte jezdit na koni? Mluvíte tímto jazykem?“ A jako mladý herec řeknete „ano“ na všechno, a pak doma přemýšlíte, jak se to všechno naučíte. Když se mě Pablo zeptal, „Umíš zpívat?“ řekla jsem si, „No, trochu ano.“ Ale jak mi on sám řekl: „Musíš se naučit zpívat operu, jinak to poznám zblízka na tvém výrazu, protože to je její součást.“ Ale bylo to o mnohem víc než jen o tom, abych se naučila zpívat – šlo o pochopení Marie Callas a schopnost zahrát tuto postavu. Hudba byla jejím životem. Její vztah k vlastnímu hlasu a tělu, její schopnost zpívat, její přítomnost na jevišti a její komunikace s publikem, to všechno bylo jejím životem. To byla i klíčová věc pro pochopení její osobnosti.

Jaké bylo učit se zpívat tímto způsobem?

Abych byla zcela upřímná, bylo to něco jako terapie, o které jsem nevěděla, že ji potřebuji. Netušila jsem, kolik emocí v sobě držím a nevyjadřuji. Výzva nebyla technická, byla to emocionální zkušenost najít svůj hlas, být ve svém těle, vyjadřovat se. Musíte do toho dát úplně každou část sebe. Když operní zpěváci vyjadřují bolest, není to jen trochu, je to v těch nejhlubších hlubinách. Vyžaduje to všechno, co máte. Potřebujete celé své tělo, musíte být plně emocionálně otevření, maximálně hlasití a vyjádřit se tak silně, jak jen dokážete.

Změnil se váš vztah k opeře? Užíváte si ji?

Teď chovám k opeře obrovskou lásku a vnímám ji ve svém životě jinak. Teď na ni chodím a nechám ji, aby mě úplně pohltila a ovlivnila. Na opeře je něco, co jsem předtím nechápala. Myslím, že ji občas vidíme jako elitní záležitost, něco, co je nám vzdálené. Je tak ohromující. Možná ale musíte projít určitými životními zkušenostmi, zažít hloubku bolesti nebo hloubku lásky, abyste skutečně pochopili a potřebovali tu intenzitu a pocit opery.

To musela být zvláštní zkušenost, hrát tyto scény často po boku celého orchestru. Jaké to bylo?

Bylo to pro mě jako umělkyni i člověka transformační, protože hudba mě v životě příliš neprovázela. Sama jsem si hudbu nepouštěla, částečně proto, že jako mnoho rodičů často poslouchám to, co chtějí poslouchat ostatní. Myslím, že jsem si hudbu nikdy sama nedopřála a nechala jsem ji vytratit se ze svého života. Takže být s hudbou znovu seznámena takto komplexním způsobem, být obklopena hudebníky, být na scéně s klavíristy, zpěváky, celým orchestrem – myslím, že jsem se do toho zamilovala a cítila jsem se maličká. Byla jsem vděčná, že jsem mě hudba probudila. V dnešní době opravdu věřím v účinky hudební terapie. A stát na některých z těchto míst bylo jako splněný sen – cítila jsem se jako nejšťastnější umělkyně na světě. Je něco jiného hrát scény, kde jako umělec vyjadřujete emoce a bolest – ale když vás obklopují hudebníci, kteří hrají tu bolest, je to úplně jiná úroveň.

Ve filmu Maria byl váš hlas díky moderní technologii kombinován s hlasem Marie Callas. Jak to ovlivnilo váš výkon?

Dobrá zpráva u hraní Marie Callas je, že nikdo neočekává, že byste zpívala jako Maria Callas – protože nikdo na světě nemůže zpívat jako Maria Callas, že? Ani v její době se jí nikdo nevyrovnal, a bylo by chybou, kdyby v tomto filmu nebyl její hlas, protože je v mnoha ohledech velmi přítomná. Její hlas a umění zde mají výrazné místo. Ona je v tomto filmu mým partnerem; spolupracujeme. Byla to pocta a občas trochu zvláštní pocit být já, hrající ji, a zároveň se společně snažíme ztvárnit na jevišti „třetí“ osobu. Jako herečka jsem nepředváděla svůj výkon Anny Boleny (pozn. opera Anna Bolena Gaetana Donizettiho) , ale Mariin. Snažila jsem se ji pochopit. Nikdy předtím jsem nehrála jiného umělce. Jak jsem pronikala do jejích rozhodnutí, stala jsem se ještě větší fanynkou její práce. Byla také geniální herečka.

Zmínila jste, že jste na jevišti byla vy i Maria Callas. Jaký k ní teď máte vztah, když jste s touto postavou strávila tolik času?

Připadá mi velmi blízká. Je mi hluboce sympatická, a jsem nesmírně šťastná, že jsme ji mohli ukázat jako lidskou bytost. Zjistila jsem o ní jednu věc, kterou jsem dříve nevěděla – byla téměř slepá. Když se odborníci podívali na její brýle z pozdního období života, řekli Pablovi: „S tímto předpisem je tato osoba téměř slepá.“ To je neuvěřitelné. Když byla mladá, nemohla si na jevišti brýle vzít, protože to nebylo společensky přijatelné. Musela si proto všechno zapamatovat úplně jinak. Když to pochopíte, vidíte v ní obrovský instinkt k přežití. Nebylo to jen o tom, že chtěla být taková, ona musela přežít, skrýt to, najít způsob, jak se s tím vypořádat, a pracovat dvakrát tolik. Maria byla do zpěvu tlačena svou matkou už jako dítě, a když měla možnost dát do toho všechno a být nejlepší, dokázala svým vystoupením lidi změnit. Jak ale stárla a rozhodovala se pro různé věci v životě, totéž publikum ji odsuzovalo, když pro ně už nemohla být tím, čím bývala. Čelila obrovskému tlaku. A myslím, že byla velmi citlivá. Nemohla by vyjádřit emoce, které vyjádřila, bez hluboké citlivosti.

Ačkoli je to jiná doba, je to další příklad toho, že ženy v centru pozornosti čelí tvrdší kritice než muži?

To je prostě to, co se děje, když dosáhnete takové úrovně úspěchu, a myslím, že Maria to chápala. Pracovala velmi, velmi tvrdě, aby svou práci odvedla dobře. Chápala, že když stojí před publikem, které přišlo, aby ji vidělo, musí být co nejblíže dokonalosti. Chtěla dát všechno, co měla, a skutečně to dělala, i když musela překonávat různé překážky. Nebylo to pro ni snadné – mít vztah s matkou, která jí nadává a říká, že není dost dobrá. Nedokážu si to představit, protože tolik z toho, co mi v životě pomohlo, byla laskavost mé vlastní matky. Film je o jejím vztahu k hlasu, bolesti a hluboké lásce. Její pravou láskou byla její hudba.

Mezi herce ve vedlejších rolích ve filmu patří Pierfrancesco Favino, Valeria Golino, Alba Rohrwacher, Kodi Smit-McPhee a Haluk Bilginer. Co vás na spolupráci s nimi nejvíce těšilo?

Zajímavé je, že všichni jsme hráli skutečné lidi a tyto vztahy byly reálné. Ferruccio, kterého hraje Pierfrancesco, byl Mariin komorník, a stále žije. Nikdy neprodával příběhy o Marii médiím. Podělil se s námi o nějaké myšlenky a vzpomínky, ale na natáčení přijít nechtěl. Je krásné vědět, že na konci života měla kolem sebe několik lidí, kteří ji skutečně milovali, a jsem moc ráda, že film vzdává hold těmto lidem – byli to úžasní lidé, kteří jí rozuměli. A myslím, že aniž by to říkali nahlas, ostatní herci se o mě svým způsobem starali. Cítila jsem jejich podporu, péči, jak mě podrželi v emotivních scénách. Jejich laskavost a empatie byly upřímné.

Rozhovor s kameramanem Edem Lachmanem

S Pablem Larraínem jste nedávno spolupracoval na filmu Hrabě (El Conde), jak jste společně přistupovali k filmu Maria?

Film Maria má estetiku, témata a formu opery, a kromě toho jde také o příběh jedné z nejvýznamnějších operních pěvkyň minulého století, nebo možná všech dob. Pablo má rád práci s pohyblivou kamerou, což podle mě sedí k příběhu Marie, protože její život je prezentován na jevišti. Znovu jsme vytvořili ta neuvěřitelná prostředí, která byla součástí Mariina života – její byt, Onassisovu jachtu, operní domy – a Pablo použil širší objektivy, aby zdůraznil její vztah k architektuře prostoru, ve kterém se nachází. Snažil jsem se vizuálně začlenit psychologii její postavy prostřednictvím barev a barevné teploty, čímž jsem kontrastoval teplo jejího vnitřního světa s chladností vnějšího světa v odstínech modré a zelené. To je v jejím životě rušivá, až invazivní síla.

Čerpal jste inspiraci z konkrétních materiálů?

Existovalo obrovské množství dokumentace o tom, jak se prezentovala, z čehož jsem mohl čerpat. Fotografovali ji největší fotografové té doby, jako Cecil Beaton, Irving Penn a Richard Avedon. Část filmu je inspirována jejími domácími filmy, kde je Maria s lidmi, kteří jí byli nejbližší – s Aristotelem Onassisem na jeho jachtě atd. Měl jsem k dispozici skutečné domácí filmy, které jsem mohl použít jako reference.

Proč jste se rozhodl natáčet film kombinací 35mm, 16mm a Super 8mm filmu a použít vintage objektivy?

35mm je hlavní zorný úhel, objektivní perspektiva. Kamera zde není vizuálně agresivní; sleduje ji velmi nenápadně. Pro záběry, které zdánlivě pořizuje dokumentární štáb při rozhovoru s Marií, jsme použili 16mm, což odráží její psychiku, její myšlenky. Velmi jsem trval na použití kamery Aaton, francouzské kamery, která byla tehdy ve Francii vyráběna a používána – v té době jsem natáčel dokumenty, takže jsme našli kameru, která by byla použitelná. Super 8 jsme pak použili pro domácí filmy. Nejen filmový materiál, ale i objektivy, které jsme použili, dodávaly filmu autentičnost.

Úvodní sekvence filmu je působivá. Proč jste se rozhodl snímat Angelinu Jolie zblízka, když zpívá jako Callas?

Vidíme ji vystupovat z temnoty. Není to konkrétní čas, není to nutně současnost. Nacházíme ji v neurčitém prostoru. Chtěl jsem, aby její tvář vyšla z temnoty. Je v tom určitá abstrakce, jak ji poprvé vidíme, jak vypadá. Když jsem to začal osvětlovat a viděl ji vystupovat ze tmy, připomnělo mi to, jako bych vytvářel posmrtnou masku. Vidíme ji v nadpozemském prostoru, jaký v žádné jiné části filmu nenajdeme. Zajímavé je, že to byl náš první natáčecí den. Bylo tam jen pár členů štábu. Byl to způsob, jak vstoupit do jejího světa a vybudovat mezi námi důvěru, aby věděla, jak budeme společně pracovat.

Kostýmy

Kostýmní návrhář Massimo Cantini Parrini o kostýmech pro Marii Callas

Vytvořil jsem více než 60 kostýmů. Všechny kostýmy z oper a vystoupení jsou dokonalými rekonstrukcemi šatů, které nosila Maria Callas. Šaty ze 70. let, protože z posledního období jejího života máme jen málo obrazového materiálu, jsem navrhl sám na základě analýzy jejího duševního rozpoložení a vkusu. V té době se oblékala převážně do černé barvy, vždy si zachovávala eleganci. Župan, který má ve filmu na sobě, je vyrobený z čisté vlny a nechal jsem ho ručně ušít v Římě podle mého návrhu. Chtěl jsem, aby působil étericky, ale s důrazem na estetiku. Použil jsem 3D technologii, aby látka nevypadala ploše. Chtěl jsem, aby svým tvarem a barvou připomínal antické Řecko a aby v ní Maria působila jako kněžka. Je to pro ni jako druhá kůže, která ji chrání a obklopuje v jejím soukromí.

Celý její šatník jsem rekonstruoval s obrovským nasazením a vášní a snažil se vcítit do jejího vkusu, představit si, co by se jí líbilo. Dokonce i všechny šperky Marie Callas, jak ty osobní, tak divadelní, jsem rekonstruoval a vyrobil nové pro film. Byla známá nejen svými outfity, ale především svými nádhernými šperky. Sbírám historické oděvy a mám rozsáhlý archiv autentických šatů. Vlastním dvě věci, které patřily Marii Callas – šaty a večerní plášť, které jsem použil v jedné ze scén filmu, a tím jsem vzdal poctu jak Marii, tak i Angelině.

Hudba

John Warhurst – výkonný hudební producent; Eric Vetro – hlavní hlasový kouč; Lori Stinson, Michael Stevens, Laura Claycomb -operní hlasoví trenéři

Hlasová koučka Lori Stinson o pomoci Angelině Jolie objevit její vnitřní Marii Callas

Začali jsme pracovat na ladění tónů, uvolnění jejího hlasu a těla pomocí hlasových cvičení a zpěvu stupnic. Zdůrazňovali jsme, že opera musí být zpívána s plným nasazením těla – pro Angelinu bylo důležité být uvolněná a zároveň silná. Často jsem stála hned vedle ní, zpívala a vedla ji. Zaměřovali jsme se na dechová cvičení, správné držení těla, uvolnění napětí v čelisti a jazyku, tvarování úst, rezonanci a tón. Pracovali jsme i důkladně se stupnicemi. Angelina je nesmírně oddaná a pracovitá studentka a ničeho se nebojí. Byla jsem na place, když poprvé zazpívala árii v malém divadle v Řecku. Nasadila si sluchátka, aby mohla zpívat s nahrávkou Marie Callasové, a já měla sluchátka na dirigování. Bylo to kouzelné.

Jedním z nejnáročnějších momentů filmu bylo vytvoření části závěrečné árie z opery Anna Bolena, nazvané „Piangete Voi“, kterou Angelina musela přednést na jevišti La Scaly v Miláně. Tato árie má mnoho různých temp a obsahuje výrazné emocionální přechody. Také jsme tvrdě pracovali na árii „Vissi D’arte“ z opery Tosca, která je velmi obtížná kvůli dlouhým vysokým tónům na konci. Pravidelně jsme na těchto áriích pracovali, nejen jejich zpěvem, ale i studiem postav, abychom se ujistili, že Angelina má dostatek výdrže na jejich zvládnutí. A ona to dokázala.

Maria

Premiéra: 9.1. 2025

Režie: Pablo Larraín

Scénář: Steven Knight

Kamera: Edward Lachman

Střih: Sofía Subercaseaux

Producenti: Jonas Dornbach, Janine Jackowski, Juan de Dios Larraín, Pablo Larraín, Lorenzo Mieli

Hrají: Angelina Jolie, Valeria Golino, Kodi Smit-McPhee, Haluk Bilginer, Pierfrancesco Favino, Alba Rohrwacher, Alessandro Bressanello, Stephen Ashfielda a další

Zdroj foto a video: Bioscop