Show Jana Krause: Ramínko hanby, vševědoucí, ale nešikovný a kde jsou k mání ledviny
V dalším dílu Show Jana Krause se představí fotbalista Tomáš Ujfaluši s dcerou, herečkou Kateřinou Ujfaluši, historik a geograf Jiří Martínek a nefrolog Ondřej Viklický.
Premiéru dalšího dílu Show Jana Krause uvidíte ve středu 14. června ve 21.35 na Primě.
Svým potleskem dnes večer diváci jako první hosty přivítají otce a dceru: slavného fotbalistu Tomáše Ujfalušiho a vycházející hereckou hvězdu Kateřinu Ujfaluši, která zavzpomíná, že se jako malá pořád chodila dívat na to, jak táta hraje. Tomáš působil během své úspěšné kariéry fotbalového obránce hned v několika významných evropských fotbalových klubech, například v Hamburku, Madridu či Istanbulu. A právě v Turecku se mu prý díky velké podpoře fanoušků hrálo obzvlášť dobře. „Pro nás fotbalisty je to příjemné. Protože když hrajete nějaké derby například v Galatasaray, tak na stadionu můžou být jen domácí fanouškové. Takže je tam šedesát tisíc fanoušků Galatasaray a je to opravdu slyšet,“ vysvětluje sportovec. „Naopak to není příjemný, když hrajete jinde. Myslím, že historicky se něco stalo a od té doby platí tento zákaz.“ Velkou fotbalovou fanynkou je i Kateřina, která prý v současnosti fandí pražské Spartě. Profesně se pak orientuje na hraní, ke kterému podle svých slov tíhne od dětství. „Nejdřív jsem hodně zpívala. To mám už od malička, byla jsem taková šoumenka,“ říká o sobě Kateřina. Na to moderátor se smíchem reaguje, že šoumenem byl i její tatínek, a připomene jeho slavnou větu: „nic jsem neplatil a ta částka taky absolutně nesedí“, kterou pronesl na dotazy novinářů po skandální oslavě s prostitutkami po prohraném kvalifikačním zápase na mistrovství světa. K herectví a účinkování v seriálu se pak Kateřina podle svých slov dostala přes muzikály. „Nikdy jsem neměla moc trému,“ popisuje dále začínající herečka, která si uvědomuje nejistotu hereckého povolání, a tak si nechává pootevřená zadní vrátka, kdyby to nevyšlo. Těmi by mělo být studium v úplně jiném oboru, například práv, což by případně ráda propojila se svým zájmem o fotbal a věnovala se sportovnímu právu, smlouvám. „Myslím, že mám dobré oko na hráče,“ dodává, což samozřejmě Jan Kraus převede v žert a stočí hovor na téma, jak vypadají a jak se výrazně stylizují dnešní mladí fotbalisté. „Za nás to bylo taky, ale myslím, že teď se to posunulo ještě trochu někam jinam,“ myslí si Tomáš. „Já jsem to měl taky rád. Naučil jsem se to v Itálii, protože tam jsme měli tzv. ramínko hanby. Tam, když jste přišel v teplákách na trénink, tak vaše oblečení pověsili v kabině na ramínko. Takže tam jsem si na to začal dávat pozor.“ Outfit, který bude viset na ramínku hanby, pak prý vždy vybírali ti nejstarší a nejzkušenější, v italském klubu Fiorentina to byl svého času Christian Vieri. A jakého trenéra považuje Tomáš za nejlepšího trenéra za svoji kariéru? „Zmíním určitě pana Brücknera, který mě vytáhnul v mládeži do áčka,“ říká v odpovědi na moderátorovu otázku fotbalová legenda. „Potom byl ještě jeden, právě v Itálii, to byl Cesare Prandelli, který ze mne udělal z toho středního obránce takovou alternativu na pravé straně, takže mi otevřel víc prostoru, že jsem mohl hrát jak napravo, tak ve středu.“
Dalším zajímavým hostem bude polyhistor a popularizátor vědy Jiří Martínek, který se proslavil svými výhrami v televizních vědomostních soutěžích. Ty mu vynesly přezdívku „doktor Vševěd“. „Mám vystudované dva poměrně odlišné a velmi široké obory – dějepis a zeměpis. Mohl bych nastoupit jako středoškolský učitel,“ vysvětluje pan Martínek, jehož encyklopedické znalosti jsou dechberoucí. „Pracuju jako historik v Historickém ústavu Akademie věd, za to mám to PhD. za jménem, před jménem mám doktorát z přírodních věd za nejméně přírodovědecký obor, který existuje, totiž za regionální geografii.“ Šíře jeho vědomostí podle něj souvisí s jeho prací. „Vlastně to, co mě živí na plný úvazek ve vědě, tak to je projekt biografického slovníku českých zemí. V zásadě postupně sepisovaní životopisů všech významnějších lidí, kteří prošli touto zemí, bez ohledu na národnost, pohlaví, obor. Takže mi procházejí rukama životopisy osobností z naprosto odlišných oborů od biologa přes sportovce po herce. Musím si samozřejmě dohledávat souvislosti, doplňovat, ověřovat data.“ V této spojitosti upozorňuje na rozdíl mezi skutečně ověřenými informacemi, za které ručí autoři a redakce, oproti informacím na internetu, které může editovat kdokoliv. Moderátora navíc velmi zaujalo, že pan Martínek pořádá hřbitovní procházky. „To je vlastně ukázka toho, jak pracuji. Protože Akademie věd se snaží popularizovat, jít mezi lid, aby bylo vidět, že ta státní dotace, co nám i chce nyní ministr financí zkrátit, nejde úplně nazmar,“ říká dále. „Tak se snažíme ukazovat, jakou metodou pracujeme. Pro mě jako člověka, který děla biografická studia a zajímají ho osobnosti, je potřeba informace občas dohledávat. Ne o každém člověku se ví, kdy umřel, kdo byla jeho manželka a tyto podrobnosti.“ A právě na hrobech se dá vyčíst spousta zajímavého. Jedna z posledních exkurzí s panem Martínkem proběhla v květnu na olšanských hřbitovech v Praze po nejvýznamnějších náhrobcích. „Základní kvalifikací pro náš slovník je, aby ten člověk už nežil,“ dodává s podloudným úsměvem na vysvětlenou, proč právě hřbitov je pro něj tak důležitý. A nenechá si pro sebe ani pár kuriozit a neobvyklých zajímavostí. Například kdo byl člověk, který se dočkal hesla ve slovníku, přestože mu bylo jen dvanáct let, nebo kdo byl předlohou pro majora Halušku z Černých baronů. Na závěr na sebe vševědoucí Jiří Martínek prozradí, že není příliš šikovný ani technicky zdatný.
Jako poslední host usedne na červenou pohovku lékař, prof. Ondřej Viklický, přednosta Kliniky nefrologie a přednosta Transplantcentra IKEM. „U nás se transplantují nejvíc ledviny, potom játra, srdce, slinivka,“ dodává na vysvětlenou. „A myslím, že v evropském měřítku jsme v tomto oboru na špičce.“ Transplantace ledvin se prý u nás provádí od roku 1966 a v současnosti se v IKEM provede zhruba 300 transplantací ročně. Příjemce transplantovaného orgánu je zařazen do pořadníku a o tom, kdy přijde na řadu, rozhoduje vícero faktorů. „Je to podle biologické míry shody, nikoli podle toho, jak je nemocný, ale podle toho, jaká je šance, že ta ledvina, která mu bude přidělena, vydrží dlouho,“ popisuje expert s tím, že lékaři dnes dokážou změřit, jak moc se tělo příjemce bude bránit. „To znamená, že není dobré alokovat ledvinu někomu, o kom vím, že ji ztratí velice rychle nebo okamžitě. To je potřeba respektovat.“ A odkud se ledviny berou? „V podstatě máme dva typy dárců. Dárci jsou žijící, těch je míň a ti se rekrutují z rodin. Anebo jsou dárci zemřelí. To jsou dárci především se smrtí mozku. Ti leží na nějakých jednotkách intenzivní péče, anesteziologických odděleních, a mají prokázanou smrt mozku. A potom se stávají dárci. Takže my spolupracujeme se stovkami referujících nemocnic po celé České republice.“ Doba, po kterou ledvina vydrží od odběru po transplantaci, je prý na rozdíl od srdce nebo jater, relativně dlouhá. Nějakých 36 hodin. „Běžný čas doby studené ischemie, jak my říkáme, je dnes kolem 16 až 17 hodin. Játra jsou zhruba 5 hodin a srdce taky tak,“ doplňuje pan profesor. „Orgány jsou položeny na ledovou tříšť, protože nesmí být zmraženy.“ S čím souvisí nemoci ledvin? Jak poznáme bolest ledvin? A která krevní skupina je pro transplantace nejméně vhodná? To a mnohem více se dozvíme v dalším premiérovém dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause dnes večer na Primě!
Zdroj foto: PRIMA TV
